Ekozahrada

Paradoxem však je, aby tyto trávníkovo – jehličnaté zahrady vypadaly zdravě a krásně, musí člověk vynaložit poměrně dost času, práce a financí. Trávníky se musí často hnojit, sekat a zalévat, stromy často zastřihávat, aby nepřerůstaly, bazény čistit a doplňovat do nich chemikálie. Tyto moderní umělé zahrady tak nepřidávají žádnou pozitivní hodnotu životnímu prostředí, spíše škodí.

Druhá skupina majitelů bere zahrady naopak čistě jako místo pro pěstování všemožných plodin. Na tom by ovšem nebylo nic špatného, kdyby tento záměr bohužel nesouvisel s proměnou stylu využívání půdy v zemědělství díky technickému pokroku. Nezastavitelný vývoj nových technologií umožnil intenzifikaci zemědělství. Ta způsobila, že většina pěstitelů bere půdu, živočichy i rostliny hlavně jako výrobní prostředky, ze kterých je potřeba vytěžit co nejvíce za každou cenu. Proto se v dnešní době využívají umělá hnojiva, postřiky či intenzivní obdělávání. Tímto způsobem se hospodaří zejména ve velkovýrobě, otázkou je, je to však správně? Tento styl se uchytil i mnoha malopěstitelů – zahrádkářů. V dnešní době, kdy si můžeme levnou zeleninu a ovoce nakoupit v obchodech, se nabízí ale otázka, zda by vlastní úroda neměla mít přece jen jinou přidanou hodnotu než kvantitu vytěženou ze zahrádky za pomocí chemie.

Co spojuje tyto dvě skupiny? Absence pohledu, kdy lze v zahradě spatřovat kousek přírody, ve které platí přírodní vztahy mezi rostlinami a půdou, živočichy a rostlinami a rostlinami navzájem. Poznávání a respektování ekologických vztahů nám umožní je využívat, ne však zneužívat. V nejrůznějších publikacích se často zmiňuje obdiv ke znalostem našich předků v oblasti pěstování. Naše prababičky a pradědečkové dávno věděli, jak zajistit úrodnost půdy i bez použití chemie či postřiků, jak zvýšit úrodu vhodným zkombinováním rostlin. Nesmíme se na tyto kroky ovšem dívat jako na zpátečnické.